Říjen 2010

Dokonalý svět – seriál, který má ducha!

7. října 2010 v 12:34 | Vít Karas
Jak jsem rád, že tenhle (pravdivý) slogan, mohu konečně vykřiknout a zároveň vrátit do děje oblíbence žen a dívek, ale i chlapců a mužů - Vojtu Dyka 
Byla by ho vážně škoda - Vojta je bezva herec a jak je vidět - ve své generaci zkrátka hvězda J Dlouho jsme přemýšleli, jak vlastně budeme s duchem Oskara hrát - jestli se bude moci dotýkat věcí, jestli opravdu existuje, nebo je to jen výplod fantazie naší Marie, nakonec je to od každého trochu, protože každý chtěl něco jiného J V každém případě jsme věděli, že způsobíme šok, když hned na začátku umře. A po pravdě mě moc bavilo sledovat spekulace diváků, co bude dál - než to NOVA sama propíchla, že se Vojta vrací. Mrzí mě to, byl by to parádní fór, když by se to diváci dozvěděli až přímo před televizí. Ale propagace musí být!
Scéna, kdy se Oskarův duch objeví poprvé, byla snad - ač se to nezdá - jedna z nejnáročnějších. Vymyslel jsem si totiž, že se Vojta bude pokaždé objevovat na jiném místě - střihem - bude se odrážet v zrcadlech a pak zas hned zmizí. Nacvičit vše tak, aby to vyšlo - ještě vůči kameře, která se hýbala - bylo vážně zdlouhavé a únavné. A Vojta navíc byl zas jen ve spodním prádle, natáčeli jsme v březnu, v ateliéru strašná zima…
Inu, užil si s námi, chlapec. Ale alespoň byl přirozeně mrtvolně bledý a nemuseli jsme ho příliš "maskovat". Škoda jen, že kvůli stopáži zmizely ze scény právě některé fragmenty jeho přesunování po bytě.
Na Slovensku přece všichni jezdí na koni! Asi na tom něco bude, protože Evička Sakálová, naše milá Marie, na koni opravdu jezdit umí a Andrea Kerestešová rovněž - jak ovšem sami vidíte 
Moc mě mrzí, že z finálního sestřihu zmizela scéna ze stájí, ve které se Jitka Čvančarová pere s Andreou Kerestešovou a na záda jí přitom skáče žokej Petr Koza, aby nebohou modelku před rozlícenou ředitelkou módy bránil.

Michelle se totiž vždycky ohnala a žokej se krásně rozplácl o zem a zas se po ní sápal zpátky nahoru. Ale podle dramaturgů byla rvačka už moc - báli se, že by Michelle vypadala příliš zle, tak tam nakonec není. Nu co, takový už je život.

Mimochodem - Andrea Kerestešová byla vedle Evy Sakálové druhou finalistkou na roli Marie, takže bylo milé mít je před kamerou obě najednou.

Jestli jsme měli problémy s chlapečkem, tak holčičku Agátku jsme milovali všichni - bez výjimky. Ona je tak neuvěřitelně přirozená, talentovaná a bezproblémová. Pochází z herecké rodiny - její tatínek - Karel Zima si u nás zahrál policistu a když byl na place, byl velký problém točit, protože ze sebe chrlil jeden vtip za druhým a my se jen smáli a chtěli poslouchat dál a dál a dál! Až přišel vedoucí výroby a bylo po ptákách. A Agátka bude rozhodně po něm. Má ještě mladšího bráchu Honzíka a ten se nám pak náramně hodil. Vystřídal nám totiž původního chlapečka - ale o tom jsem už mluvil posledně.

Bylo báječné tyhle dvě malé děcka sledovat, protože se ničeho nebála, byla přirozená, radostná, žádný mindrák, žádný stres, jejich rodiče je musí mít moc rádi a vychovávají je na jedničku s hvězdičkou!

Se scénou, kdy Michelle předělává Kruťandu, jsem měl problém ve scénáři. Připadala mi dlouhá, nudná… když jsem ji pak natáčel, ještě pořád se mi nezdála. Až naši kluci šikovní rekvizitářští strčili do kabelky vibrující kartáček… a rázem přišla zcela nečekaná pointa J Inu, režisér se musí obklopit správnými lidmi. Jsem rád, že jsem je potkal - mockrát nám zachránili kejhák. Ale o tom víc až v šestém dílu.

A ještě se vrátím do baru - čas báječné Ivy Pazderkové přijde až v příštím díle, já se vrátím k jiné postavě a ke 4.dílu.

Je to "provozní" baru K.U., ve kterém Iveta pracuje. Poprvé v životě jsem se totiž rozhodl obsadit kamaráda. Udělal jsem to z hecu, protože Honza machroval, že na hraní přece vůbec nic není. Typově mi tam seděl, tak jsem si řekl - no… ukecanej je dost, s lidmi jedná pořád, nebojí se, chce hrát… tak jo! (Mimochodem - Honza je šlechtic - je potomkem Jana z Mathy, jehož socha krášlí Karlův most!)

Honza přišel na plac a jak to tak bývá, dostal příííšernou trému ze Zuzany Norisové a Ivy Pazderkové. Do toho dalších čtyřicet lidí okolo a všichni čekali, až odříká a zahraje svůj text. A Honza se pořád zarážel, koktal, zapomínal - inu klasika.

V duchu jsem se proklínal a říkal si, že už NIKDY nezopakuju takovou volovinu. No nic, zkoušeli jsme tu scénu asi desetkrát nanečisto, museli jsme začít točit a já přemýšlel, jak obraz, který jsem chtěl natočit na dva záběry, budu muset kvůli kamarádovi "rozstříhat" do více záběrů, abych z něj věty vůbec vydoloval.

Zavelel jsem - KAMERA - AKCE! A Honza najednou jako vyměněný - Řekl vše, co měl, šel tam, kam měl - na jedničku! Byl jsem v šoku. Všichni byli v šoku. Podruhé jsme tu scénu už radši nejeli a Honza se teď proto na mě do dnes vytahuje, že to celé byl jen fór, že to SAMOZŘEJMĚ uměl a že mě chtěl jen znervóznit… Kamarád...

Tak už "šestky" zas napočtenou.
Zdravím, Vít

Tak jsme se s paní Maciuchovou přeci jen potkali…

5. října 2010 v 13:16 | Vít Karas
Když jsme na úplném začátku, dlouho předtím, než se projekt Dokonalého světa opravdu rozběhl, diskutovali nad jeho obsazením, zvažovali jsme pro roli Alžběty i paní Hanu Maciuchovou.
Byla však pracovně vytížená, a my pozvali Janu Hlaváčovou. Věřte mi, že jsem pak už nikdy nelitoval. Mockrát jsem se přesvědčil o tom, jak skvělou volbou pro roli Alžběty byla! Jana je prostě báječná a jedinečná. A moc si cením (mimo spousty jiných věcí, pro které ji mám rád a vážím si jí), že se nikdy neurazila, přestože věděla o tom, že jsem její roli původně nabízel někomu jinému.

Nicméně - jakmile se později ve scénáři objevila "první dáma", byla to výborná příležitost, jak se s paní Maciuchovou nakonec přeci jen potkat. Paní Hana propůjčila té roli nesmírné kouzlo, šarm a hloubku. A byla JEDINÁ!!!!, kdo platil na našeho milého chlapečka Toníka!!!! Ten z ní byl úplně paf a dělal vše, co řekla, a nezaplakal a nezaplakal! Scéna rozhovoru s Terezou Brodskou, kdy si Toník hraje v pozadí s balónem, je krásnou ukázkou herecké pohotovosti a smyslu pro improvizaci od obou aktérek. Kdyby nebyly tak dobré herečky, nikdy by nevyšla tak lehce a půvabně. Byl to magický okamžik. Do dnes na něj velmi rád vzpomínám.

Asi jste si všimli, že má paní Maciuchová při scéně focení první dámy v jednu chvíli jiný kostým.
Původně totiž byla scéna delší. První dáma měla dělat drahoty a odmítnout převléci se. Při samotném focení pak měla působit ztuhle. Marie a Michelle však měly připravený záložní plán - překvapily první dámu její dcerou a pak už šlo vše jak po másle. První dáma byla rázem svolná převléci se a začala se usmívat. Scéna však byla příliš zdlouhavá, takže jsme ji museli zkrátit.

A ještě jeden lapsus s kostýmem první dámy pro ty z vás, kdo se rádi zabývají těmito detaily J Všimněte si, jakou barvu má její sáčko na finální fotografii, kterou jí přinese Michelle "na hrad" a porovnejte ji s barvou při focení… Inu - když se daří, tak se daří!

Jak už jsem naznačil, čtvrtým dílem jsme si definitivně rozkmotřili našeho filmového chlapečka Toníka. Martin Pechlát měl za úkol krmit ho jogurtem a chlapeček patrně jogurt nerad. A začal nám plakat. A už nepřestal. I když se před ním Martin dušoval, že jíst jogurt nemusí, že mu bude držet lžičku jen před pusinkou, nevěřil. Pořád plakal. Usedavě a hořce.

Všimněte si záběru, kdy se Tereza vrací z ložnice a Martin je zády ke kameře. Mluví na Toníka… ale na židli v tu chvíli už nikdo není. Chlapeček totiž plakal tak, že jsme ho museli poslat domů, jinak bychom scénu nenatočili. Záběr, kdy ho Agátka přiveze v kočárku a lišácky hlásí Tereze, že "má černýho Petra a nemusí do školky", jsme pak natočili zvlášť o několik dní později a byl to, tuším, poslední chlapečkův herecký záchvěv v seriálu.

On si totiž v hlavičce spojil filmový ateliér s jogurtem a kdykoliv přijel, začal plakat. Odnesli jsme ho ven, chlapeček přestal. Vstoupili jsme s ním zpět - chlapeček začal. Nezbývalo nám, než ho vyměnit a dál už netrápit jak jeho, tak nás. Při natáčení čtvrtého dílu jsem také provedl vylomeninu já sám - poprvé v životě utíkal z natáčení!

Normálně většinou prchají herci - hrají totiž večerní představení. Takže přijde asistent, řekne, že máte tolik a tolik času, abyste natočil tolik a tolik scén, protože v tu a tu hodinu vám herec bez pardonu zmizí, ať to máte "v kufru", nebo ne, i kdybyste se třeba na hlavu stavěl. Také se stane, že za vámi přijde producent, poklepe na rameno a předtím, než si začne trhat košili, zkusí vám nejprve jemně naznačit, že "se s tím moc patláte a nestihnete to!" A pak vám začnou z natáčení utíkat lidé ze štábu, protože už je "přesčas" a všichni toho mají dost a nepřinutíte je zůstat ani penězi. Tentokrát "bral roha" režisér, protože mu letělo letadlo… Bylo to při natáčení nočních scén na lodi, kam pozve David Marii na večeři.

(Odbočka: Eva Sakálová jedla ústřice opravdu poprvé v životě, takže její reakce jsou naprosto autentické. Navíc jich musela sníst vážně hodně, neboť jsme záběr točili několikrát. A Saša zrovna tak. Když "padl" druhý podnos ústřic, ozval se někdo ze štábu, že je to vlastně docela nebezpečné sníst jich tolik najednou, že by mohli dostat otravu… No…stále žijí, tak to asi nebude tak hrozné.)

Ale zpět k letadlu. Točili jsme celou noc, blížilo se ráno, kameraman Pavel Berkovič krásně zasvěcoval scénu dialogu Kruťandy a Davida nad jídelními lístky a mě začalo polévat horko. Poprvé při natáčení jsem totiž zariskoval a zakoupil last minute do Milána, města módy - ze studijních důvodů, pochopitelně J. Propočítával jsem všechno dopředu a vycházelo mi, že odjedu včas, bez problémů. Inu - nezkušený režisér, který neví, že když se něco může při natáčení pokazit, tak se to pokazí.

Scénu hovoru Davida a Vandy jsem už pak režíroval s kufrem v ruce, po posledním Vandině slovu jsem za běhu zakřičel STOP a vrhl se do připraveného auta, které se mnou prosvištělo ulicemi města (cestou jsem psal omluvné smsky Sašovi a hlavně Vandě, která celou noc trpělivě čekala jen na tuhle jedinou scénu), nabrali jsme mou bývalou přítelkyni a na poslední chvíli stanuli na letišti… Kde jsme zjistili, že nikam neletíme, protože platba z mého účtu nestačila dorazit včas, takže se letenky anulovaly… Inu, když se daří, tak se daří, jak jsem již prve podotknul.

Nakonec jsme přeci jen odletěli, takže happy end, jak se na správný hollywoodský spektákl sluší.